Sama od dětství tvořím a v devadesátých letech jsem u nás na vesnici při své živnosti nabídla pro místní děti výtvarný kroužek. Po sedmi letech z toho byla soukromá škola s 80 dětmi, dojížděla jsem do několika obcí, děti chodily i ke mně domů. Sama jsem na to už nestačila a osud mi nabídl místo učitelky výtvarné výchovy na velké státní ZŠ. Přijala jsem, protože jsem už tenkrát věděla, že bez dětí nemůžu být. A dnes jako průvodce dětí mám to štěstí, že ony jsou ochotny provázet mě.

O Pramenech – tenkrát ještě Krasohled – jsem se dozvěděla od kamarádky, prý si myslí, že je to práce pro mě. A byla. Při první návštěvě mě okouzlila paní ředitelka a přístup k dětem. Způsob výuky byl takový, že jsem měla chuť se učit společně s nimi. Všechno bylo v počátcích a mě lákala ta možnost být u zrodu něčeho nového, podílet se na utváření, prošlapávat společně tu cestu.

Těším se do práce, protože v ní zažívám osobní svobodu i zodpovědnost, a to předávám i dětem.